Před pár týdny pořádal Ing. Petr Ludwig svou první meta-přednášku a já jsem si ji nechtěla nechat ujít. Všechny předchozí přednášky, které jsem od něj slyšela, mi totiž tak nějak dávaly vždy smysl a hlavně ve mně rezonovaly ještě nějakou dobu po jejich skončení. Přesně tak bych si totiž představovala, že by na nás přednášky měly působit. Měly by v nás něco vzbuzovat, něco popouzet, něco vyvolávat, ať už pozitivního či negativního. Jedině tak si z nich totiž vezmeme to podstatné, tedy zamyšlení a přemýšlení, co dělat jinak a proč. Nakonec se rozhodl sám autor zpřístupnit tuto přednášku zdarma on-line a můžete si ji poslechnout i vy:).

První přednáška byla tak trochu jiná, úvodní, kde jsme se dozvěděli, proč vlastně něco jako meta-přednáška vznikla. Když se před pár lety musel Petr rozhodnout (já si dovolím tak jako žoviálně, snad autora neurazím), jestli se přesune do Kalifornie nebo zůstane v ČR, rozhodl se pro to druhé. Rozhodl se totiž bojovat za Lepší Česko. Já osobně bych volila jinak a proto smekám před tak odvážným krokem. Klidně mě za to ukamenujte, ale kdybych měla zůstávat kvůli změně našeho národa a naší země, nezůstala bych. Možná o to více ve mě rezonovala ona přednáška, ze které jsem si tentokrát odnášela pocit, že bychom měli všichni konat více dobra. Nebo se o to snažit. Protože tak můžeme pomoci nejen Čechům zotavit se z našeho negativismu a udělat naši zemi lepší.

ChartOfTheDay_1298_Gloomy_Greeks_Remain_the_Worlds_Most_Pessimistic_Nation_n

Podle statista.com bylo Česko v roce 2012 na druhém místě v počtu pesimistů. Přitom se rozhodně nemáme tak špatně, abychom si mohli stěžovat, v porovnání s mnoha státy prakticky žijeme v blahobytu, máme poměrně malé rozdíly mezi vrstvami obyvatel a skvělou zdravotní péči. Cestujeme, rodíme děti, umíráme později, máme spoustu jídla, alkoholu a můžeme kouřit téměř všude. A přesto jsme národ pesimistů, vidíme naše životy a budoucnost černě. To bohužel vidím i v rámci pacientů HIT. Krom fixního myšlení se u nemocných často projevuje trpitelský přístup, lidé si chtějí postěžovat, diskutovat o svých symptomech a hrabat se ve svých bolístkách, čímž se v těchto stavech a lítosti ještě podporují (ono hold se těžko získává pozitivní přístup od negativních lidí). Místo konstruktivních rozhovorů se často diskuze zvrhávají v soutěž o nejhorší kombinaci intolerancí a nemocí a přehled symptomů, často se ozývají právě ti, kdo mají jen špatné zkušenosti (což je obecný jev v diskuzích na internetu, tedy nic specifického pro pacienty). Neumíme se povzbudit, neumíme si poradit. A když je náhodou někdo pozitivní, ostatní se jej snaží utlouct tím, že ONI tu nemoc mají mnohem horší a že tomu ten „pozitivní“ nemůže rozumět. A když náhodou se někomu povede vyléčit, projeví se naše závist – on tu nemoc vůbec neměl, on to měl jen přechodně, ono se mu to vrátí. Kdybychom se namísto toho ptali, jak se mu to povedlo a co mohu udělat já, abych se tomu přiblížil, v čem jsem jiný a proč mi to nejde, měli bychom nejen méně nemocných, ale hlavně spokojenější svět. Neumíme děkovat, neumíme se těšit ze štěstí jiných, často už ani z těch vlastních malých úspěchů, jako bychom stále chtěli více a více. Jakoby se lidem v té mizérii tak nějak líbilo. Myslím, že krásně to shrnula autorka článku „Nefrflite. Žite.“.

A potom príde tá druhá fáza. Už je tu. Vstávam s „ďakujem“ na perách. Doma je smiech a stres. Ďakujem.  Som zdravá. Ďakujem. Je mier. Ďakujem. Z balkóna vidno do záhrady. Ďakujem. Na stole máme raňajky. Ďakujem. Deti idú do školy, ja do práce. Ďakujem. Som ten najšťastnejší človek. Ďakujem. Ďakujem. Ďakujem. Krehké a silné šťastie zároveň.

Pak vidíme, jak se nám celkově ve společnosti den za dnem prohlubuje nenávist a nepochopení, na což narážel Petr ve své přednášce. A jediný, kdo to může zastavit, jsme vlastně my jako lidé. Protože není žádné ONI (ti zlí) a MY (jakožto hodní), ale jsme prostě jen MY. A pokud toto pochopíme a budeme k sobě shovívaví, tolerantní, pak opravdu budeme mít lepší svět. Bohužel v dnešní době, kdy se z lidí stávají dobroserové (ano, ten výraz se mi prostě líbí), to budeme mít těžké, protože nenávist na nás kouká z každého média a sociální sítě. Dobroserové jsou lidé, kteří neumí kriticky hodnotit informace na internetu a šíří blbosti, přestože to myslí dobře. Takoví lidé sdílí často, protože jim už podle titulku něco přijde skvělé a místo aby přemýšleli, zda tím mohou něco říct či někomu pomoci, rovnou to nasdílí. To byla také jedna z mých motivací, proč psát blog a proč jej psát jinak. Proč vycházet co nejvíce z odborných studií a dávat lidem odkazy, aby si mohli obrázek udělat sami. Protože internet už je i tak plný blbostí. Čtenáři mohou mít jiný závěr a názor než já, ale dostanou k tomu podklady. A zatímco se já snažím o tento směr, vidím, jak se o HIT šíří více a více hloupostí (které si často odporují i po pouhém logickém zamyšlení). Chtěla bych vás tedy vyzvat, abyste byli opatrní a vždy se dobře zamysleli, než se z vás stanou dobroserové, kteří nakonec lidem ubližují.

Konat dobro bychom ale měli všichni. Tak, jak umíme. Já věřím, že blogem a svou prací trochu toho dobra dělám. Zatím to není úplně můj IKIGAI, ale pracuji na tom. Pokud by někoho zajímaly tyto věci dopodrobna, určitě by měl na nějakou další Petrovu přednášku vyrazit. Neprohloupíte. Ale abychom konali dobro, přednášky nepotřebujeme. Někdy je mi až smutno, jak lidé dnes reagují. Stojíte s kočárkem u tramvaje a čekáte. A co myslíte, že udělá většina lidí (hlavně silných mužů), když tramvaj přijede? Jdou nastoupit jinými dveřmi. A vy nastoupíte jen díky tomu, že se vás zželí nějaké mamince, která už má tuto fázi za sebou. Ale i tak stále věřím, že ve spoustě lidí zbytky dobra jsou a jen potřebují nakopnout, aby ty dobré skutky dělali. A dobré skutky se pak někdy šíří jako lavina, proto to nepodceňujme. Usmějte se, pusťte někoho sednout, pomozte babičce do schodů, zvedněte odpadek, který se někde válí.

Zdroj:www.emikolawole.com
Zdroj:www.emikolawole.com

Za těch pár let v Praze jsem už viděla i několik pěkných věcí, které ve mě vždy zůstanou. Jednou u metra žebral pán, který se očividně dostal do špatné situace, ale byl slušný, neotravoval, pokorný. A u stánku si dva mladíci, odhadem tak 15-16 let, kupovali párek v rohlíku. Když v tom ten jeden přistoupil k pánovi a zeptal se, jestli nemá hlad. Pak mu své dva rohlíky v párku dal a řekl, že stejně takový hlad vlastně neměl. Možná si řeknete, že je to blbost, budete odsuzovat žebráka či si říkat, co je to blbý párek v rohlíku a komu to pomůže. Ten blbý párek v rohlíku je akt lidskosti. Srdečnost. Pochopení. Symbol tolerance. Kdybychom každý jednou denně předali ten „párek v rohlíku“, svět by byl hezčí. Pro nás pro všechny. Je to jako na videu, které natočil Unicef. Když postavili malou čistou holčičku na ulici, všichni byli shovívaví a chtěli hned pomoci. Když holčičku nalíčili a dali do špinavého oblečení, nikdo o ni ani nezakopl. Neznamená to, že byste měli běžet do ulic pomáhat každému člověku bez domova nebo každému zločinci. Neznamená to, že byste neměli být na pozoru před zloději. Ale měli bychom se pokaždé zamyslet, jak moc se necháváme masírovat médii a jak moc jsme vlastně ještě lidé s citem. Zkuste se zamyslet, kdy jste nějaké to dobro udělali vy. Nesobecky. Výmluvy, že pro vás také nikdo nic nedělá, nejsou na místě. Musíme někde začít.

Mimochodem konat dobro neznamená zaměřovat se na nějaké hrdinské či méně hrdinské činy. Konat dobro můžete už sami doma, sami pro sebe. Pokud přestanete jíst polotovary a nekvalitní potraviny, přestanete podporovat podvodníky obchodníky, a to už je samo o sobě dobré pro naši budoucnost. Pokud nebudete chtít jíst v restauracích nekvalitní a „neprůhledné“ jídlo, zase uděláte kus dobrého. Pokud začnete kupovat lokální potraviny a podporovat místní zemědělce, podpoříte nejen jednoho zemědělce. Pokud začnete jíst zdravěji, konáte dobro nejen pro své zdraví, ale pro vaše děti a nakonec pro všechny, protože ušetříte spoustu peněz za léčbu civilizačních chorob, kterým lze jednoduše předcházet. Konat dobro prostě můžete každý den tím, že budete dělat lepší volby. Pro sebe, pro své děti, pro naši zem.

Reklamy

3 thoughts on “Proč nebýt dobroser a raději konat dobro

  1. Milá Kašulko, dovoluji si vás oslovit takto, protože chci vyjádřit, jak „milo“ se mi udělalo po vašem článku. Zvedla jste mi náladu a – máte pravdu, naprostou. Krásně se čte, jak to máte v hlavě srovnané a také oceňuji vaši upřímnost sama k sobě, která z vašich textů čiší. Vím, že je to vzácné zboží. Nezavíráte oči před sebou ani světem a to je moc fajn. Já nikdy na internetu nediskutuji, ale dlouho vás čtu ( a taky podle vás vařím a peču :), samozřejmě, vždyť váš blog je skutečnou perlou na naší kulinářské scéně, bez nadsázky) a uvědomila jsem si, že jsem vám za ty skvělé věci, které i mě osobně poskytujete, nijak nepoděkovala. Takže vřelé díky, že si mohu na vašem blogu číst myšlenky jasné, otevřené hlavy, že mě seznamujete s použitím kvalitních surovin a také za vaši schopnost se nadchnout a to kouzlo poslat dál, a k těmto kvalitám jste ještě odborně kompetentní, no to je neodolatelná kombinace!
    Raduji se, že jste vložila citaci slovenské autorky, připomělo mi to, že vděk je možná vůbec nejhlubší lidská emoce, krásně hřeje a nedá se bez něj žít, takže děkuji za váš blog a přeji spoustu malých radostí!
    Kateřina

  2. Jedno staré moudré přísloví praví, že „Černá je věrná a bílá se posírá!“ Tak si to přeberte, jak chcete, ale život tady na zemi Vás stejně všechny nakonec naučí žít:-)
    (a v ČR to platí jednoznačně)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.