Nádech..raz, dva, tři…výdech. Nádech. Stojím v přeplněném metru a koukám na svůj odraz ve skle. Výdech. Nádech. Výdech. Hlavně dýchat. Není úplně nejjednodušší meditovat v metru, ale dýchání obvykle velmi dobře pomáhá. Končí vaše návštěvy u lékaře podobně nebo jste dosud měli štěstí?

Ano, velmi často se vás snažím přinutit, abyste na své cestě za diagnózou spolupracovali s lékaři, nenechali se odbýt a trvali na dalších vyšetření, zvláště, když je vám špatně i přes různé diety a vaše tělo reaguje pokaždé jinak (ne, opravdu není histaminová intolerance tak individuální, má svá jasná pravidla, zato příčiny mohou být různé a i přes dietu se zhoršovat, zvláště při přecházení dalších intolerancí a nemocí). Spousta vašich emailů začíná „k lékaři jít nechci, už jim nevěřím, nikdy mi nepomohli“ a já vás plně chápu. Občas se ohradíte, že nemůžu pochopit, že si člověk u lékaře připadá jako blázen a že nakonec máte pocit, že si vše vymýšlíte. Ráda bych vás chtěla ujistit, že nejste jediní. A že ani já nemám jiné zkušenosti.

Možná si v tuto chvíli říkáte, že to není možné. Ale ano. Také se jim raději vyhýbám, protože mám pocit, že mě přes dvě staletí „léčili“ natolik, že se přidružovaly problémy a nemoci. Ve chvíli, kdy jim naznačíte, že vám alternativa a suplementy pomohly více než jejich léky, že úprava životního stylu, studování výživy a všechno to úsilí se vyplatilo a zázračné uzdravení není opožděný efekt léčby, ale výsledek tvrdé práce, stáváte se pro ně „nepřítelem“. Proto mě také dokáže velmi vytočit, když sedím v ordinaci, kam opravdu nechodím často a někdo v bílém plášti prakticky zpochybňuje vše, co řeknu. Vždy mě to tak překvapí, že ani nemám sílu vysvětlovat, že už několik let studuji a zkouším probiotika a jsem si vědoma toho, jak to funguje, že už několik let speciálně upravuji dietu tak, abych mohla fungovat, že umím pracovat s nutričními daty a že vím, jak se cítím. Ne, nechodím k lékaři s každým průjmem, zvracením, bolestí ani virózou nebo čímkoliv jiným. Snažím se kontakt omezit na minimum a přicházím až ve chvíli, kdy něco přetrvává několik týdnů a už si nevím ani já rady a nechci přece jen nic zanedbat. Někdy mám pocit, že ať už chodíte k lékaři často nebo naopak málo, vždy je to špatně.

Prakticky se nakonec dozvídám, že bych se neměla tak pozorovat. Pardon. Nevím, kolik z lékařů si zkusilo denně bojovat s nějakou bolestí a pocitem diskomfortu, člověk se snaží při tom fungovat normálně, chodit do práce, ale po nějaké době to prostě začne vyčerpávat. A pak tedy vyhledá lékaře, aby se nakonec dozvěděl, že vlastně dokud neumírá, tak mu nic není. Nakonec jsem odcházela a měla sto chutí si vyžádat papír na psychiatrii. Ne proto, abych dokázala, že nejsem blázen, ale proto, že tam by mě lékař třeba vyslechl a nedělal by ze mě blázna, který někoho otravuje. Pokud jsou mezi čtenáři i lékaři, bylo by fajn, kdyby se začalo mluvit o tom, že je v pořádku přiznat, že nevíte, co pacientovi je, prostě někdy nám technika ani znalosti na něco nestačí (kolikrát jsem slyšela „no u vás to může být cokoliv, všechno jsou to jen hypotézy“), ale prosím, nedělejte z lidí blázny a blbce, kteří netuší, co je vlastně bolí. Klidně si myslete, že jsme hypochondři, simulanti, co si jednou za dva roky potřebují popovídat a postěžovat (protože raději strávím půl dne čekáním než bych si zašla s kámoškou na kafe, že ano), ale zachovejte kamennou tvář, naberte nám nějaké krevní testy (některé stojí prakticky pár korun) a raději nic nekomentujte. Pacient k vám přichází s důvěrou a hledáním řešení, ne aby vás obtěžoval při vaší práci, kterou jste si mimochodem sami vybrali.

A vám pacientům jsem chtěla jen říct, že ani pokud rozumíte biochemickému fungování těla, pokud rozumíte patologickým mechanismům nemocí (zvláště těch vlastních), pokud více jak desetiletí studujete tyto procesy a zaměřujete se na výzkum i ve volném čase, neznamená to, že s vámi někdo bude zacházet jinak. Je to zřejmě univerzální postup a já vám opravdu věřím, že se k lékařům vracet nechcete, ale pokud si nemůžeme dovolit vyšetření platit sami, potřebujeme ten jejich „kouzelný“ přístup k testům a výsledkům. Vím, že se lékaři často setkávají i s hypochondry, že jsou opravdu lidé, kteří chodí k lékařům zbytečně a že spousta lidí i na internetu řeší absolutní blbosti v podobě jednoho fleku nebo jednoho zabolení hlavy (které za pár hodin odejde). Vím, že lékaři nejsou zvyklí cokoliv vysvětlovat, protože spousta lidí nemá kapacitu na to během pár minut, které může lékař věnovat, vstřebat nebo pochopit předané informace, ale brát takto univerzálně každého pacienta je opravdu smutné. Když půjdete do banky a bankéř se bude k vám bude chovat jako k obtěžující osobě, pravděpodobně by moc dlouho nevydržel. Když by prodavač zpochybnil každé vaše slovo a byl nepříjemný, asi by toho moc neprodal. Jenže zatímco můžeme změnit obchod nebo banku, lékaře jen tak změnit nemůžeme:(. Takže vám pacientům nezbývá než se obrnit a zvlážit závažnost symptomů a případně bojovat za jejich odstranění.

Pokud z vás lékař dělá hypochondra a posílá vás pomalu na psychiatrii, tak se nebraňte. Při chronických problémech dostává psychika zabrat a nakonec celou situaci opravdu zhoršit. Ne, nemusíte brát za každou cenu léky, ale pokud po nich sáhnete, nemusíte se za to stydět. Ale někdy je prostě fajn popovídat si s někým cizím, kdo vás nesoudí (pravda, nemám osobní zkušenost). A chování lékaře buď překousněte nebo se jej opravdu snažte změnit (záleží, jak častý kontakt s daným lékařem potřebujete). Někdy zjistíte, že ani třetí doktor není o nic lepší a nemá smysl hledat dál, že je lepší naučit se zhluboka dýchat a hezky se odměnit. Já jsem si třeba naposled koupila novou orchidej. A doufám, že k doktorům zas chvíli nebudu muset, aby můj byt brzy nevypadal jako botanická zahrada. A pokud vám to pomůže, klidně si večer pobrečte, jak je to nespravedlivé a jak se k vám škaredě doktor choval. Ono se to tak nějak samo odplaví a příště půjdete třeba v bojovnější náladě. Na začátku to totiž možná v té naší hlavě není, ale postupem času se chronické problémy podepíší i na psychice a neměli bychom to popírat. A někdy pomáhá, když se z toho prostě jen vypíšete a půjdete hledat dál:). Tak tedy, jaké jsou vaše zkušenosti? Podělte se s námi hlavně o ty pozitivní, ať mají čtenáři naději, že existují lékaři, kteří nám věří a snaží se nám pomoci…..

Reklamy

7 thoughts on “Možná je to všechno jen v mojí hlavě

  1. NEMOCNICE – OUNZ (občane uteč, nebo zemřeš)!
    Také když na některém výrobku-potravině je napsáno CHTNR, znamená to chemická továrna na rakovinu!
    A to všechno z lásky k česku:-)
    Nezapomínejte prosím, že preventivní prohlídky po 50, tedy kolonoskpické vyšetření provádí pouze a hlavně proto, že to je financované z EU, tedy jdou na to dotace.
    Nebo.. u zubaře by chtěli abychom sdi platili i za standard? Přitom si všichni hradíme povině zdravotní pojištění, doprdele lidi zpomalte a proberte se už!! Kam až tohle půjde? Také jsem nespokojený! K čemu mi jsou nové a nové přístroje, když o nich maximálně mohu slyšet, nebo číst z tisku.

  2. Dobrý den, pěknej článek. Jako by popisoval mě. Taky jsem prý naprosto zdráv. Každé náštěva když vám nikdo nevěří je značně stresující, proto z pudu sebezáchovy k těmto nechodím. Zkouším doktorku věnující se mj psychosomatice, uvidíme, snažím se spolupracovat. (ještě několik měsíců zkoušim léčitelku a fyziot s dornovou metodou a zatim pozoruji zlepšení) Stejně mě to na tu psychyku příliš nesedí, kde se bere nadměrný výskyt takovýchto nevysvětlitelných oněmocnění dle psychosomatiků psychosomatických? To před 10,20,30 lety byli lidi méně stresováni? Nevěřim. Osobně bych si vsadil že za tím stojí něco jinýho co se děje teď – hormonální disruptory z plastů, glyfosát z jídla atd (než to u mě začlo měl sem očkování a antibiotika..). Pomalu přemýšlím o nějakém zahraničním zařízení kde dělají tuto diagnostiku a připravuji se na to že za to utratim třeba sto tisíc. Prozatim vymýšlím jak dělat nějakou práci z domova, což by mi pomohlo přežít. Hlavně to nevzdávejte, řešení je, jen ho najít a zatim je třeba žít i s tímto. Můj oblíbený citát poslední doby.. Když procházíš peklem, nezastavuj se.

  3. Otázka je, do akej miery zdravie súvisí s vegetatívnym nervovým systémom (VNS), keďže jeho úlohou je regulácia vnútorného prostredia organizmu. Nedávno som sa rozprávala s jednou terapeutkou, že veľa ľudí má problém s VNS z čoho údajne vznikajú psychosomatické ťažkosti, alergie a rôžne choroby.
    V podstate si naše podvedomie zafixuje dáke zážitky a keď nám ich čosi pripomenie, tak sa prejavia, či už dobré alebo zlé. Sú ľudia, ktorí napríklad aj pozitívny stres prežívajú tak, že sa im ozvú črevá a žalúdok, alebo ženy, ktoré žijú v ustavičnom napätí, hoci si to vôbec neuvedomujú.
    Napríklad autistické deti majú veľmi senzitívne vnímanie sveta, drvivá väčšina z nich má žaludočno-črevné potiaže, čo je pravdepodobne spôsobené zvýšenou aktivitou sympatika. Nesmierne dôležité je preto učiť ich rôzne relaxačné techniky.
    Zmienená terapeutka pracuje s dychom a osobne mi v jednom nesmierne zlom období veľmi pomohla. Najideálnejšie je nájsť lekára, ktorý chce zistiť príčinu, alebo aspoň takého, ktorý síce nevie, ale aspoň rád pošle na všetky požadované vyšetrenia. Ten môj otvorene priznal, že v dnešnej dobe lekári väčšinou nevedia a všetko je len o pokus a omyl, lebo vyskúmov je veľa a výsledky rôzne. To čo predpíše jednému nezaberie u druhého s takými istými symptómami. Doporučuje počúvať svoje vlastné telo a denne si zapisovať, čo jeme, čo robíme a kedy nám je zle. Detailne zápisky. Z toho potom urobiť vyhodnotenie. Byť v prírode koľko sa len dá a meditovať.
    Lekárov by som asi prirovnala k burzovým maklérom… 🙂

      1. Aj ja tebe ďakujem, že píšeš. Akurát som čítala Yasminu a som sa pousmiala: – Now, with histamine researcher Dr. Janice Joneja once said to me, “Well of course the symptoms are all in the head, histamine is a neurotransmitter!”- takže je to jasné. Všetko je v našej hlave. 🙂

  4. Potom co jsem změnila doktorku, si nemůžu stěžovat. Sama přizná, že neví a pošle mě za odborníkem a stále pátrá, co s mými problémy. Bohužel většina odborníků, když nic nenajdou, tak mi hned předepisují prášky na uklidnění a že to mám psychické a že to nemám tolik řešit… ale oni nemají bolesti žaludku skoro každý den a cestou na nákup nepřemýšlí, kde je nejbližší záchod/odpadkový koš, protože jim je pořád na zvracení…. Proto chápu, význam toho článku, možná by si ho měli doktoři přečíst a také se někdy vcítit do pocitů svých pacientů… strašně ráda bych patřila k těm lidem, co nemusí řešit, co kde můžou sníst a kde je nejbližší toaleta a jestli ráno vstanou čilí a bez bolestí a jestli vůbec večer usnou… strašně ráda bych je navštěvovala pouze na preventivní kontroly…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s