Před několika týdny jsem sepsala článek, který ale zůstal uložen mezi nezveřejněnými. Pokud se člověk rozhodne blogovat, často začne vkládat do článků a sdělení část sebe, musí být připraven na to, že ztratí část soukromí. Vždycky pak rozmýšlím, zda takové články lidi vůbec zajímají a mám je zveřejnit. Nepřestává mě pak udivovat, že osobní příběhy máte nejraději. Člověk může trávit hodiny výzkumem, aby něco předal dál, ale osobní zamyšlení dávají pocit, že možná i další lidé bojují se stejným problémem a že člověk není v té peripetii sám. A proto i tento článek nakonec spatří světlo světa, i když už pro mě není tak aktuální, protože občas nás život kopne do zadku, abychom si uvědomili, že může být hůř a není vlastně nad čím brečet. Ráda bych dnes k tomuto článku přilákala nejen ty, kdo jsou chronicky nemocní, trpí nějakou autoimunitní chorobou nebo bojují s jakýmkoli dlouhodobým zdravotním problémem, ale hlavně ty, kdo poblíž někoho takového žijí. Ona totiž nemoc sama o sobě nemá jen ten fyzický dopad, ale často mnohem hlubší dopad, který nevidíte a pokud nebudete velmi pozorní, u mnohých jej ani nezaznamenáte. Ono se o tom totiž tak nějak nemluví. Zatímco zlomenou nohu nebo kašel vidíme na první pohled, u chronických nemocí to často bývá problém skrytý pod povrchem. Třeba taková nepřestávající bolest, kterou nelze vidět, ale člověk trpí každičkou minutu a jediný, na co čeká, je právě ta minuta bez bolesti a problémů.

Nejhorší je, že to není vždy tak jednoduché, jak se zdá, že se někdy symptomy mění a bolest přesouvá a člověk začne být velmi unavený. Fyzicky a nakonec i psychicky. Nakonec hlavně psychicky. Může se stát, že člověk hubne, přibírá, opuchá a nakonec je mu celou dobu psychicky tak zle, že sám sebe vnímá zkresleně. Má pocit, že všechna ta vnitřní bolest a nepříjemné pocity musí být vidět i navenek. V hlavě se dějí věci, které lze jen těžko popisovat. Přece když se cítím mizerně, musím i mizerně vypadat. Tuhle jsem zase opuchl/a, osypal/a se, vypadaly mi vlasy, jsem ošklivá/ý a už navždy budu. Člověk si promítá své vlastní negativní pocity i do svého vzhledu a začne se vidět úplně v jiném světle. Ale ono to tak mnohdy není a proto se může lehce stát, že okolí nechápe určité změny, a namísto podpory občas problém ještě dokrmí. Horší je, že tendence nemocného je pak zalézat do své ulity a nechuť jít kamkoli či se s kýmkoli setkávat, což je samozřejmě ještě horší. Bylo dokázáno, že právě sociální kontakty nám pomáhají v lepším „bytí“ a pokud člověk utne postupně všechny tyto kontakty, dostává se do začarovaného kruhu, ze kterého se jen těžko vystupuje.

Zdroj: http://magiel.info/

K tomu patří třeba i taková pracovní situaci. Jsou třeba lidé, kteří svou práci mají rádi a věnují jí velký počet hodin, což se samozřejmě podepisuje na jejich zdravotním stavu. Když takový člověk onemocnění nebo když se třeba jen vrátí symptomy, jen těžko ze dne na den poleví pracovní tempo a nechá vše plavat. Ne, naopak se snaží, aby vše klapalo a fungovalo, což se může odrážet na míře bolesti a zhoršení symptomů obecně. Pracovní výsledky nejsou zdaleka tak dokonalé, jak by si člověk představoval, a v ten moment nejde o nenávist k vlastní nemoci, ale o negativní pocity vůči sobě samé. Protože nikdo nevidí tu nemoc, která ubírá sil, ale spíše člověka, který „selhává“. Bohužel nemocný člověk nenese na čele cedulku: „Chci pracovat, ale prostě nemám tolik sil.“. Dost často jej nemusí obviňovat nebo nějak ovlivňovat okolí, které nemusí změny ani zaznamenat, ale člověk sám sebe vnímá jinak a je zoufalý ze své „neschopnosti“.

Když k tomu připočítáme nároky dnešního světa, kde krom práce musíme zvládat domácnost a ideálně nějaké to kulturní a sociální vyžití, dostáváme se na šikmou plochu. Dalo by se říct, že např. poruchy příjmu potravy nejen v útlém věku mohou být výsledkem perfekcionalismu a tlaku okolí. Nakonec totiž jídlo zůstane to jediné, co člověk může ovládat. A stejně tak se ruku v ruce s intolerancemi a chronickými nemocemi mohou vyskytovat poruchy příjmu potravy i u nemocných, kteří se do podobné situace nedostávají z obavy o svůj vzhled nebo pocitu, že mohou něco ovládat, ale protože je tam dožene strach. V konečné fázi je to vlastně jedno, člověk má pocit, že jeho mizérie je spojena s jídlem a problém je na světě. Pokud máte ve svém okolí někoho, jehož výběr či odmítání jídla už hraničí s poruchou, zkuste se vcítit do jeho role a zamyslet se, jak pomoci. Někdy stačí promluvit si, jindy hledat společná řešení, jak reakce na jídlo zmírnit a někdy je potřeba vyhledat odborníka. Někdy se problém stává každodenním bojem, který nevidíte. Ne každý je dostatečně silný, aby to sám zvládl, ale s trochou pomoci může překonat onu propast. Když mu někdo podá ruku.

Zdroj: rebloggy.com

Pokud jste sami v roli nemocného a necítíte se ve své kůži, nadechněte se a připomeňte si, že je to v pořádku a že se nic neděje. Pořád jste to skvělé, úžasné a krásné stvoření, i když to nevidíte. Občas prostě potřebujeme vysvětlit, že je tělo nemocné a že se nechová standardně, ale neznamená to, že bychom se kvůli tomu měli trápit. Pokud jste v roli toho, co je po boku nemocného, tak se zkuste na chvíli vžít do jeho role a uvěřit, že ono zkreslené sebevnímání může být pro toho druhého reálné a daný člověk opravdu vidí v zrcadle něco jiného než vy. Bolest i vyčerpání zkreslují vnímání reality. Nemusíte danou situaci úplně chápat, ale spíše se snažit naučit, jak druhého podpořit. Planá slova nebo ujišťování, že se to brzy změní, nejsou tou nejlepší cestou. Říkat druhému, že má na něco čekat, aby pak došlo k nějaké zázračné změně, je vlastně jako říkat mu, že s tím teď nic nedělá a že bude muset trpět dál, dokud něco dalšího nerozhodne o jeho zdraví. To opravdu nejsou myšlenky, které by někomu pomohly. Univerzální rada neexistuje, jelikož každý jsme jiný a potřebujeme jiné věci, ale pokud někoho opravdu máte rádi, dokážete vypozorovat, jak má pomoc v nejtěžší chvíli vypadat. Někdy je to tiché mlčení a objetí, někdy ujištění, že k druhému stále stejně vzhlížíte a že si jej vážíte, jindy třeba maličké každodenní pochvaly, které zahřejí u srdce.

Pokud vám není dobře, neschovávejte se za úsměvem. Pokud vám ten druhý v danou chvíli nedává pocit podpory, prostě jej na chvíli vyřaďte ze svého života, i kdyby to bylo jen na jeden den, a obraťte se k tomu, kdo vám zvedne náladu. Nebojte se být sami a schoulit se do klubíčka, ale ujistěte se, že máte po svém boku někoho, kdo vás včas přijde z klubíčka zase rozbalit. Nehledejte cesty, jak být dokonalý a jak se líbit ostatním, hledejte cesty, jak mít rád sám sebe i v době nemoci, jak si vyčarovat úsměv na tváři, jak povzbudit sám sebe. Je to možná to nejtěžší, co se za svůj život budete muset naučit.

Pár tipů z mé sbírky

Poslední dobou mám hodně mizerných chvilek, protože mi nemoc vzala spoustu věcí, co jsem měla ráda, včetně vlastního odrazu v zrcadle. Není to tak, že bych se přestala mít ráda, ale prostě některé věci nechápu a musím se učit žít s tím, že musím omezovat oblíbené činnosti, že najednou nemůžu fungovat na 100%. Proto vím, že to není jednoduché. Ale z mých tipů, jak si hledat cestu zpět, je to jednoznačně sport a pohyb, které jsou základem ve zlepšení nálady (i když je pak jednoduché to opravdu přepísknout:(). Někdy se vám možná nebude chtít, ale po uvolnění endorfinů se začnete vidět v laskavějším světle. Pusťte si třeba hudbu a tancujte. Pujsťe si hudbu a z plných plic zpívejte. Oblečte si své oblíbené šaty a třeba se namalujte, pokud vám to dělá radost, jen tak sama pro sebe. Malujte. Čtěte. Odpočívejte. Spěte nazí. Objímejte lidi ve svém okolí. Radujte se z maličkostí. Vydržte. Jednoho dne zase pochopíte, že v tom zrcadle na vás mrká báječný člověk, kterému zas bude lépe. 

Zdroj: http://www.askideas.com/

 

Reklamy

One thought on “Pošramocené sebevnímání nemocného člověka

  1. Dobrý den Kašuličko. Dnes je mi 50 let a jsem celá nemocná. Podle mě „bezdůvodně“ ale začala jsem být přesvědčená, že je to hormonální nerovnováhou. Lékaři totiž opravdu o hormonální nerovnováze a metaboliclkém syndromu nemají ani potuchy. A na rozdíl od nás, laiků, by měli vědět.

    Já pracuji v péči o zdraví také celý život. Nejsem doktor, ale ekolog a amatérský správně výkonný psychotronik s atestem od r. 1990. Ovšem ani já jsem o hromonálné nerovnováze nevěděla. Jen jsem stále měla pocit, že problémy nejen mého zdraví jsou daleko jednodušší, než si myslíme my i lékaři.
    Nechce se mi ještě umřít, ale živořit také ne. Trpím špatným průtokem krve, neprokrvují se mi končetiny a mám mnoho dalších problémů. Vše odpovídá citacím z odborných článků, uvedených v materiálech okolo hormonální nerovnováhy. Tak jsem si to googlila a našla jsem článek, který řeší všechny ty příznaky od trávicích problémů, nespavosti, tloustnutí na břiše, bolesti hlavy, změny nálad, únava, chutě na sladké a další.

    http://stalemladi.cz/estrogenova-dominance-reseni-unave-slabosti-tloustnuti-i-zlepseni-radosti-ze-zivota/

    Teď jsem si právě léčbu k nápravě hormonální rovnováhy vyzkoušela a mé předpoklady se potvrdily. Je trestuhodné, že nám, občanům naší republiky, byly dopřávány jen některé informace!. S histaminovými záněty je konec a jsem opět šťastná. Lenka Romaňáková.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s