Minulou středu byla Popeleční středa. Nedělám si iluze, že by všichni lidé věděli, o co se jedná. Pro ty, kdo se s tímto pojmem nesetkali, je to den, kdy katolíci vstupují do 40 denního půstu. Nebojte, nechci vás tady teď provázet katechismem a věřím, že kdo chce mít všeobecný přehled, dovzdělá se sám. Jen chci zmínit, že někdy můžeme aplikovat symboliku na svou situaci a překvapivě najít spoustu odpovědí. Toto období před Velikonocemi může mít zřejmě různý původ, ať už ten křesťanský či pohanský, ale nikdo po vás dnes nebude chtít, abyste celou dobu nejedli. Jedná se spíš o určitý symbol pro to, abyste se po dobu půstu něco odpustili. Spousta lidí nejí maso, někdo sladkosti, někdo si odpustí třeba pečivo. A já jsem tak přemýšlela, jaký ten půst bych zvolila. Nepřejídám se, maso nejím, sladkosti moc také ne, takže by to vlastně nebyla taková výzva. Ale pořád mi to hlavou šrotovalo.

Na Popeleční středu se s půstem začíná. Co je však pro katolíky důležité, je návštěva kostela: na Popeleční středu uděluje kněz na čelo tzv. popelec, tedy znamení kříže popelem.

„Pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš.“

A tato věta ve mně celý den rezonovala. Jestli my všechno tak trochu nehrotíme. Nejen ten den. Není to nic, co by vyznávali jen katolíci, ale to, co nás všechny čeká. Přijmutí popelce je znamením pomíjivosti člověka. Znamením, že nechceme žít ve hříchu. A ať už jste katolíci nebo máte jinou (či žádnou) víru, pomíjivost člověka to nezmění. Ale zpátky k tomu půstu. Pořád jsem přemýšlela, jak vlastně s tímto odhodláním naložit. V dnešní době se podporuje třeba také ekologický půst, ale jelikož auto nemám a nejezdím ním, tak by to asi taky nebylo to pravé. Pak jsem přemýšlela o půstu mediálním, ale na TV moc nekoukám a sociální sítě mám spojené hlavně s blogem. Pokud pravidelně sledujete nějakého instagramera a podobně, spousta lidí si dnes běžně dává půst od sociálních sítí, lidé hromadně dodržují suchý únor jako půst od alkoholu, prostě půsty jsou součástí našeho života, ať už jsme věřící nebo ne. Samozřejmě v tomto období nejde jen o půsty, máme možnost např. dodržovat „almužnu“, tedy pomoc těm, kdo jsou na tom hůře než vy. Do toho jsem se pustila a myslím, že je to hezká věc, protože nemusíte dávat velké dary, ale třeba si koupit ponožky od babiček seniorek, přispět na výzkum nějaké nemoci nebo poslat peníze na dobré účely. Opět je to něco, co by nemělo být závislé na víře, ale něco, co bychom měli automaticky dělat i mimo období půstu.

 

Ale pořád mi prostě vrtalo hlavou to o pomíjivosti života. Jo, chci vše dělat na 200%, jako obvykle. Začátek roku byl opravdu náročný a jak to nazvalo většina lékařů i terapeutů, vlastně šlo o trauma. Člověk si takové věci nechce připouštět, ale někdy očividně nejsem tak silná, jak vypadám. A když takové trauma nemá ihned následky a vy do toho začnete trávit většinu času v práci, někde se to časem prostě projeví. Třeba na imunitě, na zdraví, na vaší psychické i fyzické stabilitě. Možná si říkáte, že lidé prožívají větší trápení, jenže ne všichni jsme stejně odolní. Moje lopatka a následně krk mi daly jasně najevo, že se jim to přehnané pracování nelíbí. Jenže já si říct nedala. Nikdy si nedám říct včas, i když to není tak, že bych něco ignorovala, aktivně bolesti řeším, ale musím říct, že tentokrát jsem zase tak trochu odřízla tu mentální část a mentální léčbu. O to víc jsem cvičila a o to více se dostala do začarovaného kruhu. Prostě jsem měla pocit, že tím, že něco řeším, dělám maximum. A zase jsem se spletla. Nějak jsem polevila v hledání odpovědí a v tom, abych si našla čas na sebe, na přemýšlení, na nicnedělání. Zapomněla jsem si dopřát čas na nicřešení!

Celá řada událostí mě tentokrát přivedla na Popeleční středu k zamyšlení, že jsem zase tak nějak ztratila tu správnou dávku pokory, kterou bychom v životě měli mít. Nejen k práci, k lidem, k životu, ale hlavně před sebou samým. Vlastně mi došla spousta věcí, a to jen díky oné symbolice pomíjivosti člověka. Nedostatek vděku za to, co mám. Nedostatek vděku k těm, které ve svém životě mám. Netrpělivost. Nesnáším, když se věci nehýbou, když se vše vleče, když jsou lidé pomalí a nedej bože neschopní. A tím pádem toto netoleruji ani u sebe. A nedostatek tolerance je to, co trápí celou naši společnost, co trápí nás samotné. Často se s tím setkávám u pacientů s HIT, kteří nejsou pokorní ke zdraví, nechtějí měnit svůj jídelníček, nadávají na lékaře, vymlouvají se na nedostatek času na hledání odpovědí. Často jim chybí pokora k mé práci a práci druhých a od toho se pak odvíjí jejich vztah k léčbě. Takže jsem si řekla dost. Řekla jsem si, že taková být nechci, že se potřebuji zase vrátit na začátek, být pokornější k vědě, práci vědců, své práci, zpomalit a sladit své tempo s ostatními. Být pokornější ke svému zdraví a hlavně tomu, čím jsem si prošla. A těch 40 dní je neuvěřitelně krásná symbolika toho, že na tom mám pracovat ustavičně. Zastavit se. Protože zítra je také den. A i kdyby nebyl ten nejlepší, bude to další den v mém životě. A život je vzácnější věc, než si mnoho lidí dnes vůbec uvědomuje.

Ať už jsem věřící nebo ne, zkuste se zamyslet, zda by vám toto období nemohlo něco přinést. Zda není na čase začít s nějakým půstem, jen tak, pro sebe, odpoutat se od něčeho, co si myslíme, že v našem životě nelze nahradit. Protože přesně tohle nás půsty učí, přestat ulpívat na věcech a vlastně překonávat sám sebe. Mnohé to naučí HIT samotná, tedy že se musí vzdát svých oblíbených pochutin, někoho bohužel nedonutí ani ten zdravotní stav. A nebo naopak zda nenastal konečně čas na to přinést do našeho života něco, co by tam být mělo. Ať už je to pokora, odpočinek, pohyb, meditace, modlitba, čas sám pro sebe, prostě zda si třeba nedat něco jako půst od lenosti, zaměstnanosti, neklidu, ponocování……prostě celé to uchopit jinak.

Tak co, jdete do toho se mnou? 

 

 

Reklamy

4 komentáře: „O pomíjivosti člověka a hledání pokory

  1. Zdravím, paní Katko,

    máte to moc pěkně napsané, jste mi velkou inspirací.. Zejména je pro mě osobně velmi podnětné sledovat, jak jste svou nemoc proměnila v něco hodnotného.

    Děkuji a přeji jen to nejlepší

    M.S.

  2. Kasulka, presne takymito uvahami prechadzam aj ja, mam asi dva krat tolko rokov, ako Vy, mam styri potravinove intolerancie: celiakia, mlieko, vajecny zltok a HIT, takze neviem, co by som si pocas tohto postu odpustila zo stravy, to by bol hazard so zdravim. Tak uz zostava. len ten mentalny post, momentane riesim, kto som a kam kracam, takze ste mi vlastne pomohla, vasou uvahou. Dam si post od tejto neodbytnej otazky a necham plynut zivot, len tak, dakujem Vam za krasnu uvahu, vsetko dobre 🙂

  3. Asi chápu, co tím myslíte, jen vnímám, že lidé se nenechají a nedají takto vychovat. To, co můžeme udělat, je žít tak sami. Ti druzí by měli mít právo se rozhodnout. Nejspíš ještě nejsou tam, kam jste se ve svých úvahách dostala vy. Tím by ale neměli být vinni… Protože kde je viník, nechybí obvykle ani oběť. Téma histaminu obsaženo implicitně… Ale zabrnkalo mi to asi na aktuální otázky 🙂

    1. Děkuji moc za komentář. Smyslem článku rozhodně není nikoho vychovávat a jak sama zmiňujete, to ani nejde, každý má svou cestu a musí si najít, kudy se vydat. Já jen můžu pouze říkat nahlas, co si myslím, co se děje ve mně, co vnímám okolo sebe a doufat, že to třeba s někým bude rezonovat. A když se třeba jen jeden člověk zamyslí (nemusí se inspirovat, jen ho to motivuje podívat se na svůj život, nemusí se mnou ani souhlasit), pro mě článek svůj účel splnil:).

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.