Haloooo. Ano, vy. Jo, přesně vy. Máte chvilku na slovíčko? Že by se tam možná pár minutek našlo? To bych byla moc ráda. Inspirací k dnešnímu „na slovíčko“ mi byla kniha od Jan Melvil Publishing „Houževnatost“. Knihu jsem zakoupila hlavně ze zvědavosti, jak a co se v ní dozvím. Tak nějak jsem tušila, že houževnatost by mohl být i můj maličký problém a mě prostě tak nějak zajímá, jak se tyto věci zkoumají. A Melvil Publishing je záruka kvality a jistoty, že se člověk něco nového dozví. A v této knize tomu nebylo jinak. Je psaná poutavě a vysvětluje celou řadu výzkumu. Ale o tom vám tady asi nemusím psát nijak podrobně, kdybyste měli zájem, knihu můžete pořídit i v češtině a vše prostudovat.

Naučená bezmocnost

K tomuto článku mě inspirovaly jednotlivé úseky knihy. Lépe řečeno, u většiny knih mám pocit, že z nich lze něco aplikovat nejen v běžném životě, ale hlavně pro moje milované čtenáře s HIT. Jsem pokaždé ráda, když si z toho občas někdo něco vezme či se inspiruje k zamyšlení. Když jsem se v knize dostala k 9. kapitole s názvem Naděje, jedním dechem jsem hltala popis výzkumu ohledně naučené bezmocnosti. Možná to bylo i tím, že jsem v tu dobu zase řešila s pár lidmi s HIT, jak oni se nemohou ze své nemoci dostat, protože mají x,y,x symptomů. Během posledních 50 let jsme pokusy prokázali, že utrpení bez možnosti kontroly mohou způsobovat příznaky klinické deprese (změny v chuti k jídlu, tělesné aktivitě, problémy se spánkem). Pokud totiž vystavíte zvířata nějakému stresu bez možnosti utéct nebo jej ovlivnit, taková zvířata se pak budou chovat bezmocně i v případě, že už mohou pozdější situaci ovlivnit. Na rozdíl od zvířat, která hned na začátku mají možnost se stresu vyhnout, ta se naučí i v jiných podmínkách hledat cestu, jak uniknout. A to stejné vídám často u pacientů, pokud mají pocit, že nemohou ovlivnit svoje reakce na jídlo/histamin/situaci, prakticky se své nemoci poddávají a nechtějí ani zkoušet nic nového, protože oni prostě ví, že takhle to je, doktor jim dal diagnózu a nic to nezmění. Sami se vlastně naučili bezmoci a ve svém stavu setrvávají. Dr. Seligman, o jehož knize Vzkvétání jste si už u mě mohli přečíst (ZDE), právě na základě těchto informací zjistil, že existuje i možnost naučit se optimismu. Pokud tedy máte pocit, že byste mohli spadat do beznadějné kategorie, je dobrá zpráva pro vás, že tomu tak není a že stejně jako se lze naučit optimismu, lze se vyhrabat i ze zdravotních problémů (zvláště pokud je to HIT). Pamatujte si:

„Optimisté obvykle hledají dočasné a konkrétní důvody svého strádání, kdežto pesimisté mají ve zvyku se uchylovat k trvalým a obecným zdůvodněním“.

Tedy je velký rozdíl, pokud si řeknete: „Mám reakci, protože ta potravina asi nebyla zrovna nejčerstvější a ještě jsem se pohádal/a se šéfem, takže si to nesedlo, příště to bude v pohodě.“ než když si řeknete: „Zase reaguji, to je ta hrozná histaminová intolerance, nikdy mi nebude líp.“. Cítíte, jaký je to rozdíl? Pokud ano, tak se zkuste zamyslet, zda chcete patřit do skupiny naučené bezmocnosti nebo raději do skupiny naučeného optimismu.

Zdroj: http://www.basicgrowth.com/

Instinkt kopírovat dospělé

Na to tak trochu navazuje další poznatek, který mi z knihy utkvěl v hlavě. O dětech. Často se lidé ptají, proč jsou jako ale nemocné jejich děti. V tuto chvíli opomenu trapný fakt, že spousta rodičů má pocit, že dítě je zřejmě něco malého bezmocného, co prostě celé dětství nezažívá žádné vjemy, vývoj, stres, není vystaveno stejným chemikáliím a životním situacím a traumatům už od narození (vlastně ještě před tím), což je vše v souladu s vývojem HIT, jako u dospělých. Mimochodem čerstvě vyšla studie, že třeba na chování dítěte má vliv i to, jak se k sobě chovali rodiče v prenatálním období, jak mo byli ve stresu atd, tedy ve dvou letech se klidně u dítěte mohou vyskytnout poruchy chování následkem toho, jak jste se chovali a cítili ještě před narozením (studie ZDE). V knize je vysvětleno, že instinkt kopírovat dospělé je u dětí velmi silný. Na Stanfordu udělali výzkum s předškolními dětmi, které pozorovaly dospěláky hrající si s různými hračkami, načež pak si šly samy hrát. Děti, které se dívaly na dospěláka, jak si poklidně hraje se stavebnicí, si pak v místnosti počínaly stejně a hrály si tiše se stavebnicí. Děti, které se dívaly na dospěláka, jak si přestane hrát se stavebnicí a začne útočit na panenku, bouchat do ní a nakonec kopat, se pak chovaly stejně agresivně. V mnoha případech imitovaly chování dospěláka jako přes kopírák. Máme tady tedy silnou evidenci pro napodobování a následování příkladu. Proto je nutné si i v rámci dětí uvědomit, že velmi silně cítí a vnímají, jak se vy chováte, co říkáte („Nejez to, bude tě bolet bříško.“ nebo i „Kdybych to to nejedla, tak mě nebolí břicho.“) a často prostě kopírují chování dospělých. Buďte tedy opatrní, jaké vzory jste si přinesli od svých rodičů a jaké vzory předáváte svým dětem. A co když si toto kopírování někteří lidé zachovávají i v dospělosti? O to důležitější pak bude, kým s obklopujeme a kým se inspirujeme.

Naučená pracovitost

V neposlední řadě bych chtěla z knihy zmínit ještě jedno jméno, psychologa Roberta Eisenbergera a pojem naučená pracovitost. Může se zdát, že to přes s dietou nebo léčbou nijak nesouvisí, ale opak je pravdou. Ze série experimentů, jak na zvířatech, tak na lidech, vyplývá, že pokud bude nějaký těžký úkol spojen s odměnou, úkoly se budou postupně ztěžovat, je velká šance, že pak člověk vydá větší úsilí, aby splnil jakýkoli úkol. Tedy pokud si třeba dáte cíl, že budete postupně zařazovat menší množství potravin a budete přistupovat postupně k těm, které jsou pro vás rizikovější, budete mít na úspěch větší šanci jako ti, kdo stále setrvávají na svém a najednou si dají nějakou potravinu, která je kombinace více nevhodných potravin. Zatímco první skupina je naučená pracovitosti a nevzdat se (s odměnou tolerance, byť malého množství a jedné potraviny za čas), druhá skupina se vrátí na začátek a bude trvat, než se vůbec do dalšího testování pustí. Prostě prakticky postupné zvyšování nároků sám na sebe, které je vždy odměněno (třeba příjemným pocitem z nové potraviny, případně jinou odměnou), vás může posunout dál než setrvávání v nějakém stavu a čekání na zázrak, že jednoho dne začnete najednou vše tolerovat.

Zdroj: amazon.co.uk

Buďte houževnatí

Každopádně zpátky k tomu slovíčko houževnatost. Houževnatost se dá trénovat a jsem si jistá, že vám pomůže nejen v léčbě HIT. Myslím, že člověk, který je dostatečně houževnatý, se nenechá odradit první reakcí nebo neúspěchem při řešení zdravotních problémů a zároveň se plně nespoléhá na nikoho dalšího (lékaře, další nemocné atd). Zajímavé je, že matky třeba bývají dostatečně houževnaté, když jde o zdraví jejich dítěte, ale samy na sebe už podobný příklad nedokáží aplikovat a často stejný přístup nevyžadují ani po dítěti. Často se setkávám s tím, že někdo pronese, že má slabou vůli a že si tu pizzu nedokáže odpustit. Nebo dokonce, že když už teda tu dietu držet neumí, tak se na to vykašle úplně. To rozhodně není dobrý přístup, hlavně v počátku, když nemůžete tušit, jak velký je primární problém, který vám HIT vyvolal a jaké následky by mohlo mít, že jej nebudu cílit.

„Nepřipusťte, aby se z dočasných nezdarů staly trvalé výmluvy.“

„Využívejte chyb a problémů jako příležitosti k tomu se zlepšit – ne jako důvodů věc vzdát.“

Tedy i pokud se vám nepodaří někde odolat a máte pak následky, je důležité se z toho poučit a jít dál. Z mé vlastní zkušenosti pokud máte opravdové zdravotní problémy, které je potřeba řešit a ztěžují vám život, nebudete mít nikdy problém se i po přešlapu vrátit zpět na správnou cestu a naopak velmi dobře si rozmyslet pro příště, zda chcete dobrovolně taková muka prožít nebo ne. Pokud porušujete vědomě a stále dokola, zřejmě váš zdravotní stav není tak strašný, aby vás donutil více o svých krocích přemýšlet a možná se na svou nemoc v mnoha ohledech jen vymlouváte. Důležité je, že cesta může být trnitá, ale pokud ji nevzdáte, ze svých přešlapů/chyb se poučíte, ale nenecháte se odradit, pak vás na konci čeká pravděpodobně mnohem šťastnější a spokojenější život.

 

 

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.