Když jsem naposledy otevřela blog, s hrůzou jsem zjistila, že frekvence příspěvků se velmi snížila. No dobře, dostala jsem takovou malou výtku, že jako jeden článek za 14 dní je hrůza. Tak jsem říkala, že to vůbec není možné, že tak špatné to se mnou není a pak blog otevřela. S hrůzou jsem koukala, že tam byl skoro měsíc volna. Na jednu stranu jsem věděla, že zavalena prací a všemi životními situacemi prostě nemám čas teď sdílet víc než na sociálních sítích, ale i tak mě tato dlouhá prodleva překvapila. Možná si spousta z vás pomyslela, že třeba nemám co sdílet. Že se nic neděje. Jenže ono je to celé přesně naopak. Dělo a děje se toho tolik, že jsem nebyla schopná plnou pozornost zaměřit na psaní blogu (možná jsem si také všechnu inspiraci a psací nadšení vyčerpala v práci:)). 

O to více mě těší, když vidím, že statistiky sledovatelnosti blogu nejdou dolů. Nevím, zda je to tím, že přibývá lidí, kteří se na blog dostanou nebo občas hledáte starší příspěvky, ale pro toho, kdo blog píše, je to nějaký menší signál, že by to neměl nechat upadnout. Že by neměl blog opustit a nechat napospas. A když o tom tak přemýšlím, o to více mě těší, že blog pro mě zůstává “jen” koníčkem. Je to vždy těžké rozhodování, ale člověk si uvědomí, že ve chvíli, kdy se k něčemu upíše, musí pak přispívat, ať už se mu chce nebo nechce. A často to poslední dobou u jiných blogerů vidím, že se obsah smrskává do placených reklam a spoluprací a je mi jasné, že se postupně vytrácí jejich radost z tvorby. I když třeba tvrdí, že ne. Že sice spousta blogerů hlásí, že je super, že se jejich koníček stal jejich prací, ale sami pak cítíte a vidíte rozdíl, že už to často není ten stejný blog a stejné psaní. A já to chápu. Představa, že mám nůž na krku, že musím týdně vydat tolik a tolik příspěvků a udržet takovou a takovou sledovatelnost, není úplně ideální. Mne osobně by to stresovalo hodně. A stres, to je zabiják, o tom bych vám mohla povídat! A co teprve ten histamin ze stresu…..

Ono je důležité si také uvědomit, že se toho ve výzkumu ohledně histaminu a některých další věcí tolik neděje. Nebo to není zatím tak silné, aby to přilákalo mou pozornost a chtěla bych o tom psát. Věda se totiž nedělá sama a nejsme roboti a jsou to hodiny, měsíce, roky dřiny (což si spousta lidí neuvědomuje). Mohla bych psát více o osobních věcech, ale pevně věřím, že některá témata by měl člověk otevřít až ve chvíli, kdy se na to cítí, kdy je připravená půda čtenářů, kdy je pak důvod o těžších tématech psát. A věřte mi, že i taková chvíle přijde. 

Za ten předchozí měsíc, co jsem na blogu moc nebyla a věnovala se vám jen na sociálních sítích, se toho změnilo strašně moc. A vše se posunulo směrem, který s vámi určitě jednou sdílet budu. Najednou to prostě vše “bouchlo” jak v osobním, tak pracovním životě a člověk si skládá ty rozházené “puclíky” zase zpátky jeden do druhého a začíná vidět obraz. Trochu jiný obraz. Začíná tušit, co na něm je, ale než si to na vlastní oči opravdu ověří, musí prostě najít ještě ty poslední dílky a do skládačky je zasunout. 

A tím jsem chtěla opět, jako vždy a stále, říct díky. Za to, že jste a že jste tu se mnou a že se mnou to puzzle skládáte. A chci vás povzbudit, abyste se nevzdávali. Protože když se vám to vaše puzzle rozsype, ať už novou diagnózou nebo jinou těžkou situací, vždycky si můžete pokojně sednout a obraz začít skládat znova. A možná tam bude něco lepšího, zajímavého, neokoukaného, za co se vyplatilo každý ten puclík trpělivě přidat.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.